Matka měšťanda nebo vesničanka? Co je víc?

Tak jsem si během prázdnin vyzkoušela, jaké je to být na vsi. Protože ze mě bude vesničanka. Jednou. Až konečně přestaneme o stavbě jen mluvit a přidáme ruku k dílu (že muži?). Už jsme ale kopli
(a hned na to si dali pauzu), takže doufejme, že cíl se zlehka přibližuje. Každopádně tu mám pro vás srovnání rodilé měšťačky, jaké že je to býti matkou ve městě a na vsi. Tedy, co jsem zatím za svou mateřskou kariéru pochytila. ;-)

7 tipů, jak přežít vedro s malým děckem

Koupaliště? Raději už ne. Dost bylo sluníčka! To jsou taky nápady, být tam přes poledne a opékat se zaživa. (Ano, obličej mám trochu dorůžova.) A tak jsem dnes vyrazila do knihovny s nadějí, že je klimatizovaná a přečkám tam nějaký ten čas s Baru u knížek. Budem si hezky ukazovat zvířátka a při tom nás bude ovívat jemný vánek... už žádné kapky potu stékající po zádech a po břiše...

Tak jsme se trochu zasnily (předpokládám, že to čteme hlavně my ženy) a zpět do reality. Pro ty z vás, co by náhodou měly stejný plán, tak mám pro vás zprávu: V knihovně žádná klimoška není! (tady u nás v MB) Ale knížek mají dost, to zas jako jo. 😆 Každopádně jsem tedy přemýšlela a vymyslela těchto sedm způsobů, jak přežít vedro s malým děckem:

Dospělá a houpat se na houpačce? Jako fakt?

Tak jsme si zase s Baru vyrazily na hřiště, co je hned vedle školky. Sedím na houpačce, zlehka se pohupuju, Baru kolem pobíhá a pozoruje děti za plotem. Taky se tam dvě holčičky houpou. V tom jedna přiběhne k plotu a zavolá na mě: „Proč tam sedíte?“ a uteče zpátky na houpačku. „Protože se ráda houpu!“, odpovídám. Za chvilinku přiběhne ta druhá a říká: „Co tam děláte?“ a zase uteče. Zavolám na ně tedy s otázkou: „A co tam děláte vy?“. Nakonec se obě osmělí, přijdou až k plotu a povídají: „Nojo, ale my jsme ještě mimina.“.

Pánové, chcete mít doma spokojenou matku?

Na thajské masáži jsem byla poprvé v Bangkoku. Byla to bomba. Vůbec jsem tenkrát netušila, co mě čeká, a pamatuju si, jak mě překvapilo, když si mě thaječka pěkně oblékla do plátěného oblečku (raději nepřemýšlet, kolik zpocených lidí to mělo na sobě přede mnou?!?). Když jsem potom vycházela ze salonu, byla jsem fakt zmasírovaná! Smála jsem se a brečela zároveň! Šlo to ze mě! V tu chvíli jsem si říkala (tak jako Homolka na výletě v lese): "Já bych je sem vyhnala všechny!".

Co jsem s dítkem doma a snad každé ráno se budím se ztuhlými zády od toho nekončícího nočního kojení, jsem nejednou na tu nezapomenutelnou masáž vzpomínala. A co se nestalo? Můj milý nelenil a asi po stoosmdesátišesti náznacích, že mě teda jako fakt strašně bolí záda, zakoupil mi k narozeninám poukázku!

Výzva všem stále ještě bezdětným!

Na nic nečekejte a pořiďte si modelínu! Fakt! Nezbláznila jsem se! Myslím to vážně! Nebo dřevěné kostky! Nebo pastelky a k tomu nějaký krásný blok! Nebojte, když tak se to bude časem určitě hodit. Momentálně ale myslím, abyste si to pořídili jen a jen pro sebe! Dokud to jde!

Protože když si budete chtít postavit třeba takový úžasně vysoký a rozlehlý hrad (Ze všech kostek v krabici? Tomu říkám výzva!), který nedej bože ještě barevně nějak ladí, jako např. dole jen modré "cihličky", střechy pouze červené a taky každá věž stejně vysoká, a budete mít vedle sebe malé nezbedné dítko, stihnete na sebe postavit s velkou dávkou štěstí akorát tak tři kostky, které vám zrovna přišly pod ruku! Pak dítko udělá nemilosrdně bác a vaše stavařské ambice skončí v nenávratnu, rozházené po celém bytě! A vám zbudou jen oči pro pláč a ruce pro koště, kterým se zoufale snažíte vyšťourat tu kostičku, která zapadla až úplně dozádu pod postel, a vaše dítko jí zrovna strašně moc potřebuje a dává to náležitě hlasitě najevo. (Ehm, hrad na ilustrační fotce se mi povedlo postavit v tom šťastném okamžiku, kdy Baru usnula a já zrovna ne!) 😁