V Čechách je taky krásně... aneb stopem do Adršpachu

"Léto pomalu končí, chtělo by to ještě někam vyjet, než přijde sychravý podzim", říkala jsem si na konci srpna. Jenže o dovolené navíc jsem si  mohla nechat jenom zdát. Dostala jsem dovoleno chyběti v práci pouze jeden den. Jak kruté. Nic naplat, náš původní plán dostopovat k moři a zpátky nevyjde, to by se nestihlo. Vyrazíme tedy někam po Čechách, no ne? Tady je přeci taky krásně! Tuhle jsme viděli pěkné fotky z Adršpašských skal, co se vydat tam?

Aby cesta nebyla nezáživná, dali jsme si několik následujících úkolů, které bychom měli za ten prodloužený víkend stihnout, a to:

• Dojet na místo stopem. Petr má za sebou docela slušnou stopařskou kariéru, kdy se snad ještě jako náctiletý kolikrát prostě jen tak sebral a stopem dojel klidně až do Rumunska. Já jsem stopovala naposled na jahodách ve Skotsku. A to už je pěkná řádka let. Zkusíme si ten adrenalin znovu! Berme to jako pokus, jestli nám lidi zastaví a jestli to vůbec zvládneme. Zpátky můžeme jet klidně vlakem.
• Najít alespoň jednu kešku. Svůj mobil jsem vybavila novou GPS aplikací, měla by to tedy být hračka!
• Udělat cestou nějaký dobrý skutek, aneb konej dobro a dobro se ti vrátí.
• Spát pod širákem. Bereme si s sebou totiž jen karimatku a spacák. Žádný stan, žádný rezervovaný hotel. Vyrážíme pěkně na čundr s krosnou na zádech.
• Dát si utopence, jako správný čundrák aneb moje oblíbené jídlo. Doufám, že natrefíme na doma dělané a ne kupované.
• Zahrát před nicnetušícími lidmi nějakou překvapivou scénku, ať je sranda. Třeba jako když jsme se s Petrem tenkrát seznamovali v baru a tvrdili jednomu návštěvníkovi, který se s námi chtěl moc kamarádit, že jsme brácha se ségrou. 
• Vyfotit se se zvířetem. Ne, ani jeden z nás se nepočítá za zvíře, alespoň pro tentokrát.

"Do čtvrt hodiny jedeme!"

Je pátek, 9 hodin ráno, jsme sbaleni, krosna na zádech, můžeme vyrazit. Necháváme se ze Lhotic dovézt na "Jíčínku" kdesi u Dolního Bousova. Oblékli jsme se pěkně slušně do našeho "outdoorového" oblečení, aby bylo vidět, že nejsme jen tak nějací ušmudlaní tuláci a zvýšili tak šanci na svezení. V 9:25 začínáme stopovat. "Do čtvrt hodiny jedeme!", říkám sebevědomě a beru už doma připravenou ceduli s nápisem TRUTNOV do ruky. A skutečně, přesně za 15 minut, tedy v 9:40 zastavuje auto s jakýmsi pánem. Jede bohužel jen do Jičína, ale i ten kousek se hodí. Necháváme se vyhodit u benzínky. Je cca 10:00, cedule se chopí Petr. No dobrá, dám mu tedy šanci. Deset minut, nic. Dvacet minut, nic. Třicet minut... Náhle zastavuje auto, které, jak hnedle zjistíme, prý jede bohužel úplně jiným směrem. Odjíždí tedy bez nás. Jen jestli si to nerozmyslel, když si nás prohlídnul zblízka, napadá mě. :-) Nu což, dávám Petrovi ještě 5 minut! Nic! Ani kamioňák Gustav nám nezastavil! Přebírám tedy opět ceduli a do pěti minut u nás stojí auto. Pár, cca stejně starý, jede do Trutnova na fesťák. Nu vida! Je to moc příjemná jízda, máme spoustu společných témat od zdůvodňování, proč stopujeme, přes různorodé zážitky z festivalů až po naše pracovní zařazení. Řidič je zcela náhodou kastelán na zámku v Brandejse a zve nás hopsa hejsa na prohlídku. 

Kolem poledne jsme v Trutnově, kde si dáváme oběd: pivo Krakonoš a Krakonošův oheň, když už jsme v tom "Podkérkonoší". Po obědě vyměňujeme ceduli za ADRŠPACH. Petr mi jí nejdřív nechce dát, že prý když jí držím v ruce, okamžitě se začínám tvářit vyzývavě. Leč statisticky jsem byla úspěšnější, takže si jí zase hned přebírám! Netrvá to snad ani tu čtvrt hodinu a zastavuje nám dodávka - praktická lékařka, která dle lan v autě, zdá se býti také horolezkyní. Cestou nám dává různé tipy, co všechno bychom měli vidět a kam se vydat.

Cca v půl druhé jsme na místě. Šlo to jako po másle! Jsem nadšená! Nejen že jsme ušetřili za benzín či vlak (hromadnou veřejnou dopravou se všemi přestupy by to nejspíš i déle trvalo), ale vůbec to nebylo nikterak nebezpečné! Tedy alespoň takhle v páru. Samotným ženám bych to rozhodně nedoporučovala!

Dle průvodce starosta a starostová, pro mě jsou to indiáni!

V Adršpachu nacházíme hlavní vchod do skal. Je k nepřehlédnutí, neb se tamtudy valí davy lidí. V infocentru si kupujeme mapu, abychom se v těch skalách neztratili. Paní se nás nejprve snaží přesvědčit, že mapku dostaneme se vstupenkou, jenže to ještě neví, že my máme vyšší cíle! Tedy, dnes si dáme zatím onen placený okruh. Je to vskutku masová záležitost. Na žebříky se stojí fronty a k mému údivu je tu slyšet více polský než český jazyk. Jako jediní tu pochodujeme s krosnou na zádech. Proč jen jsme si jí nedali někam do úschovny? Funím po schodech nahoru. To by prý ale nebylo ono! Jsme na čundru jen pár hodin a už myslím na to, že bych si dala vanu. :-) Z mého Mallorského beachboye se dnes stal fešák čundrák, který nadšeně vykřikuje: "Hele, jak mi ty kraťasy ladí k mikině!". Ale překvapil, má ve výbavě dokonce i kudličku a repelent. Je připraven!

Myší díra

Dojdeme až k Myší díře, což je průrva ve skále, která je jen 50 cm široká, jak nás varuje cedule na začátku. Zjišťujeme, že je to jen tak tak, abychom tamtudy prošli s karimatkou, čímž notně pobavíme skupinku poláků. Objemnějším doporučuji před návštěvou držet dietu, jinudy to totiž obejít nejde! :-) U zatopené pískovny nacházím kešku! Další úkol splněn! Chvíli si leháme u břehu...je tam krásně, klid...málem bych i usnula (takové stopování s krosnou na zádech dá zabrat), jen kdyby mě občas nebudili turisti plovoucí kolem na vypůjčených loďkách. 

Na večeři si zajdeme do pizzerie a pak už hurá do lesů aneb kde tedy vlastně budeme spát? Nakonec usoudíme, že nejlepší bude lehnout si pod ten velký strom, který je uprostřed louky. Tam bude bezpečněji než v lese a usínat s hvězdami nad hlavou, to je něco. Dokonce před spaním vidím jednu spadnout! V noci nás budí jen srnec, který se ne a ne smířit s naší přítomností.

Náš ranní výhled ze spacáku

Ráno se probouzíme s úchvatným výhledem přímo ze spacáku! "Já musím ale vypadat!", poznamenám. "No proto taky koukám raději na ty skály!", namítne Petr. Výhled je ale vážně bomba!

Dneska chceme dojít přes skály až do Teplic a pak možná ještě dál. Nejprve musíme projít znovu část "placeného" úseku. Vydáváme se tedy zezadu od kolejí. "Zkrátíme si to tamhletou cestičkou!", říká Petr. Jdeme tedy lesem a kde se vzal, tu se vzal medvěd! Tedy vlastně hlídač! "Co vy tady? Víte, že se tudy nesmí chodit? Máte aspoň čé-há-esku?" povidá. "Cože to??", povidám já. "Tak aspoň vstupenku!" "Když my platili včera, dneska chceme jít dál, tak to tu jen procházíme!", vychrlím na něj. Chce důkaz, vyndávám tedy účtenku ze včera. Naštěstí zůstala v peněžence. Napíše nám na ní dnešní datum pro případ, že bychom potkali dalšího hlídače, a říká: "Máte to říct hned. Snad jsme lidi, ne! Ale běžte jen po značených cestách!" OK. Po čase mi dochází, že ČHS bude asi Český Horolezecký Svaz. To bychom měli brát jako lichotku, že vypadáme jako horolezci, no ne? Tedy, alespoň já. Nevím, jak ten manekýn Petr, který je neustále unešen z kombinace barev, co má na sobě. :-)

Proč se to obkládá těmi klacky?

Cestu skalami a lesem si užíváme. Když opustíme placenou část, je to tu skoro bez lidí. Trháme borůvky, pijeme ze studánky (jestli ta voda byla pitná se prostě časem pozná :-)), dumáme nad tím, proč jsou některé skály jakoby "podepřené" těmi kládami/klacky (nevíte to někdo náhodou?) a přidáváme jeden klacek i za nás, kdyby se to náhodou dělalo pro štěstí. :-)

V Teplicích se chceme naobědvat, dojdeme tedy do místní knajpy. "Dobrý den, 2x malou Kofolu.", objednáme si u číšníka, který vysloveně lelkoval kolem, načež nám přinese ty Kofoly velký. Nevadí, to zvládnem. "Prosím vás, ten Primátorský guláš je vepřový nebo hovězí?", ptám se. "Nevim. Hovězí. Nebo vepřový?" odpovídá číšník. "A nemohl byste mi to zjistit?", poprosím tedy. "Já ne. Já jsem tady specialista přes pití. Za chvíli dorazí kolega přes jídlo. Já se mu do toho nechci míchat!". Číšník je tedy dobrý řízek. Guláš raději nechci. Výběr jídel je dosti omezený, pouze smažené anebo knedlíky. Vypadá to, že tady turistu, který se rád živí zdravě, vskutku neočekávají. Volíme tedy řízek s hranolkama. To se nám to po něm bude pochodovat! :-) Po obědě nacházíme vinotéku, a tak si koupíme stáčené víno na večer, ať se aspoň zahřejeme. Už v noci trochu přituhuje.

Cestou necestou lesem nelesem...

Z Teplic pokračujeme dále stezkou po zelený. Není tolik známá, a tak tudy naštěstí davy neproudí. Podivuji se nad tím, kolik samotných mužů s dětmi jsme potkali. Že by to byli rozvedení tatínci, kterým byla na víkend zapůjčena dítka, a tak je vzali na výlet? Stezka je dlouhá, ale moc pěkná... nohy tedy bolí jako čert, už i záda z té krosny, ale jsem statečná a i tak si to užívám! Trochu mi srazí sebevědomí skupinka důchodců, kteří musí ujít stejně kilometrů jako já, jeden dokonce o holi. Klobouk dolů!

Přicházíme už dosti ušlapaní do osady Skály. Úkol zněl jasně: dát si utopence! Dáváme si pro jistotu dvakrát dvojitého (smažené jídlo už nechci ani vidět a nic jiného opět nemají). Kde budeme spát dneska? Po večeři jdeme kousek nad osadu. Petrovi se líbí místo v kopci na pasece, ale na mě je tam až moc kravinců (stádo je tedy zřejmě jinde) a celkově mě to tam moc nevoní. Navrhuji tedy, že se mrkneme ještě o kousek dál. No kdo měl tušit, že to byla osudová chyba?? Jdeme tedy dál, ale vhodné místo nikde. Jen cesta a les (a v lese se nám spát nechce, je to tam takový moc tmavý). Konečně procházíme kolem obr louky, kde by to šlo, leč tam už nějací stanaři jsou, tak pokračujeme. Začíná se stmívat a mě už tedy nohy bolí neskutečně. Cesta vede stále jen kolem pastvin, kde se pasou krávy a koně a mezi ně si přeci nelehneme. Už je tma. Kolem nás začínají pobíhat lišky (bodejť by ne, dle mapy se to tu jmenuje Liščí hora). Tady spát tedy taky nebudu! Vypadá to, že kilometry, které jsme chtěli ujít až zítra, ujdeme ještě dnes. Ze zoufalství otvíráme víno a cestou se posilňujeme. "Veru, jsi statečná, ještě to vydržíš!", říkám si, kulhajíc za Petrem. Zdá se, že tolik kilometrů jako dneska jsem neušla za celý loňský rok. Sláva. Nacházíme louku s balíky sena. Dál už to nezvládneme. Lišky nelišky, leháme si za řadu balíků. Měsíček nad námi krásně svítí a my jsme šťastní, že konečně ležíme. Dopíjíme víno. Málem jsme došli až zpátky do Adršpachu. Usínáme...

Výhled ze spacáku v neděli

Ráno se vzbudíme a rozhlížíme se, kde jsme si to vlastně lehli. Je to vážně rozlehlá louka, v dálce se pasou koně, podél lesa vede cesta... Nikam se nám nechce spěchat a tak si tam jen tak relaxujeme. Petr se jde na chvíli projít, když v tom začíná z ničeho nic pěkný slejvák. No to je pěkný, co teď? Popadnu tedy jednu karimatku nad hlavu a snažím se všechny naše krosny a spacáky vměstnat pod ní. Naštěstí je to sice vydatná, leč krátká přeprška. Když to všechno oschne, vydáváme se na cestu. Dnes jsme si dali malý cíl a to najít zříceninu Adršpach a jet dom. Vydáme se cca směrem, kterým by měla být. Jdeme a jdeme...a zřícenina nikde. Jako zřícenina si spíš připadám já. Nohy si sice přes noc trochu odpočinuly, leč očividně to nebylo dostačující. Prostě bolí. Holt nejsem na takové pochody zvyklá, přiznávám (a ještě k tomu s krosnou na zádech!!). Musíme jít špatným směrem, kde je safra ta cesta, na které jsme měli odbočit? Zdá se, že jdeme po úplně jiné cestě než jsme si mysleli. Raději se vracíme s tím, že se vydáme jinudy...ale nakonec se rozhodneme, že nevydáme. Máme hlad, nohy bolí, začíná zase pršet... jdeme raději do Adršpachu na oběd a hurá domů. Samozřejmě zase stopem, když se nám to tak osvědčilo! 

Jako první nám zastavuje auto plné chlapů. Vtipně poznamenají, že berou jen mě, že se tam prý dva nevejdeme. "No to tedy ne!", křičí Petr! "Co si to dovolujou?" :-) Po chvilce nám zastavují dva horolezci. Cestou se s námi tedy vůbec nebaví, ale vzali nás až do Paky, takže půlka cesty je hnedle za námi. V Pace stopuju opět já a zase asi tak čtvrt hodiny. Náš poslední stop je bodrý to týpek s psiskem na zadních sedačkách, co nám vypravuje, že on jezdí s kámošema každý rok na čtyřdenní akci 100 kilometrů - 100 piv. Jestli tohle zvládne, je machr! :-) Vysedáme opět u Bosouva, kde nás už vyzvedá hodný to kamarád! A tím byla naše cesta završena! Přežili jsme a užili jsme si to! Takový víkendový pobyt v přírodě můžu jenom doporučit. Teď už jen hurá do vany! :-)

PS: A jakže jsme to plnili úkoly?

• Stopem jsme kupodivu dojeli hladce tam i zpátky, takže tento úkol zvládnut na 200 %.
• Kešky jsem našla rovnou čtyři! Jednu dokonce i bez navigace, zcela po čuchu! 
• Dobrých skutků jsme udělali hned několik, například jsme se snažili neplésti fotografujícím turistům do záběru, vyfotila jsem skupinku cyklistů, kteří se postavili na balíky slámy, číšnici jsme dali spropitné a Petr celou dobu jako správný gentleman nosil všechny vody a víno, což byla podstatná část nákladu na zádech!
• Venku se nám taky zadařilo spáti, i když k ránu už docela přituhovalo. Před zimou mi nepomohl ani spacák zapůjčený od bratra, který je údajně určen pro mrazy až do mínus 25 stupňů. 
• Utopenců jsme snědli celkem 8.
• Snažila jsem se hystericky křičet na horolezce, který stál na vrcholku skály: "Neskákej!" Život je krásný!", ale nejsem si jistá, jestli to polská skupinka turistů vedle mě řádně ocenila. Ale pokus se přeci cení! :-)
• A fotka se zvířetem? Pořád jsme čekali na to správný zajímavý zvíře, ale lišky, krávy a koně jsme potkali jen v noci. Petr se tedy nakonec vyfotil s mouchou na noze. Já při posledním stopování zoufale vykřikovala: "Safra! Ještě nemám fotku se zvířetem!" a vesmír mě vyslyšel! Náš poslední řidič měl psa! :-)

A jaké máte zážitky ze stopování a čundrování vy?