Přijedeme k lesu, vystoupíme z auta, jakože se teda jde na to, když tu spatřím, jak jde směrem k nám podivné stvoření neurčité pleti, s každým okem na jinou světovou stranu a hlavně s jakousi dřevěnou tyčí, přehozenou přes rameno jako "bejzbolku". Ve mě zatrnulo. Začala jsem si představovat šílené scénáře, jak nás přepadne, okrade a bůh ví co ještě. Toto stvoření si všimlo mého zaleknutí a začalo se šíleně chechtat. Naštěstí poté pokračovalo dál, cestou se však za námi stále otáčelo. No to ne!!! Tady já teda s Baru sbírat houby nebudu. Při představě, že na mě vybafne někde v hlubokém lese... jede se jinam!
A tak jsme dojeli o kus dál, kde nás dělilo od podivína asi deset kilometrů. Baruš jsem pro jistotu ještě nakojila, protože někde na pařezu by to přece nebylo tak pohodlné, a uvázala do šátku. Vyrážíme. Po překonání louky, kdy jsme si naše zánovní boty na túry úplně promočili, jsme se konečně ocitli v lese. "Kdo najde první houbu, ten vyhrál!" "A počítají se taky muchomůrky?"
Baru se rozhlíží po lese, kouká na stromy, tak se jí ptám: "Tak co, Baru, líbí se ti v lese?" a věřte, nevěřte, Baru se zavrtí a řekne zcela jasné "Ne!". Ona umí říkat ne už od narození. To je asi ta dnešní generace. Né jako my, co musíme číst návody typu: Naučte se říkat ne!
Houby vážně rostou, nacházíme jednu za druhou, i když samé malinkaté. Ty velké před námi někdo vysbíral, usuzuji, když vidím ty utrhaný nožičky na zemi. Na houby se přece chodí ráno, ale my si musíme dát ještě po obědě šlofíček... a pak aby jsme to vůbec stihli do tmy? Ale neva, mě stejně ty malinký chutnají nejvíc. ;-)
Když najde houbu normální houbař, prostě se k ní sehne, sebere a je to. Kdežto když najde houbu nosnice (rozuměj: v šátku či nosítku dítě nosící / tímto výrazem rozhodně nechci říci, že ženy jsou nějaké slepice!!), není to tak jednoduché. Záleží, kolik kilogramů dítě má, jakou fyzičku nosnice má a jak je ohebná. Takže je lepší vzít si sebou na pomoc asistenta, tedy nejlépe svého muže, který na zavolání přiběhne a houbu sebere.
Po chvíli se Baru začíná vrtět a snaží se dostat z šátku. "Copak, Baru? V lese je to krásný, podívej!", zkouším se jí uchlácholit, načež mi blikne, o co jí jde! Nedosáhne si na svůj palec, který si tak ráda cumlá místo dudlíku (o tom někdy příště!). Tak jí tu ruku povystrčím z šátku k puse a najednou je úplně spokojená. Usíná. Od té doby, co usne, nemůžu žádnou houbu najít. Asi potřebuju čtyři oči, dvě mi nestačí!
A tak jsme tak bloumali po lese ještě nějakou chvíli, dokud se Baru neprobrala. "Tak co, Baru, už se ti líbí v lese?", zeptám se znovu. Baru ani nedutá, beru to tedy tak, že mlčení znamená souhlas. Takže příští týden jdeme znova! ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat