„…Dvouletý syn usnul a za chvíli ho slyším volat, ale celkem
klidně „mami, mami“. Seděl v postýlce a začal mluvit o pánovi „pán
říká“ a koukal se do stropu, „co říká?“ „říká hlavou“ a pak už jsem z něho
o moc víc nedostala, pořád opakoval to stejné, neřekl mi jak vypadá…
Dneska se to stalo zase, probudil se v postýlce, vzala jsem ho do naší
postele, zdálo se, že usne a najednou říká „tady je pán, jeden dva tři páni“
Tak se ptám, jaký páni, kde, co dělají…? „zlobiví páni, plácají na Natánka - plácají
na zadeček, na hlavičku, na ouška…“ Několikrát to rozčileně opakoval, už jsem
začala být nervózní…“
nebo
„Naše Nikolka (19měsíců) si začala "vymýšlet".
Vždycky večer tvrdí, že máme v obýváku nějakýho pána, že tam dělá hačí a papá
nám bonbony.“ (že prý její mrtvý dědeček měl moc rád bonbony, což ta
malá samozřejmě neví, protože ho nepoznala)
nebo
"Naše roční holčička už párkrát udělala divnou věc.
Třeba jsem ji jednou oblékala na pultě, seděla, v pokoji jsme byli jen my dvě,
a najednou se začala smát jakoby na někoho a zamávala. Tak jsem se otočila, že
tam stojí manžel - a nikdo tam nebyl...“
A jelikož já na ten posmrtný život a vše kolem tak trochu
věřím, tak jsem tu mou malou dcerku začala pozorovat a co jsem nevysledovala:
Ona se často dívá kamsi nahoru, do jednoho rohu, prostě do nikam, kde vůbec nic
není, jen holá zeď…a klidně se do toho nikam začne smát!!!??? S úplně stejným
výrazem, s jakým se směje na mě – živou bytost! Přece moje dcera nekouká
jen tak do blba!!! (i když mě se to stává docela často!!) Že bychom tady vážně
měli nějakého návštěvníka z jiné dimenze?? A další nám asi sedí na skříni,
protože tam taky pořád tak zvláštně kouká, jako by něco/někoho pozorovala… Jak mám
teď asi usnout? Když si představím, že mě takhle někdo pořád pozoruje...??!! (Usnula jsem a zdálo se mi o tom, že jsem toho ducha zahlídla
taky… přes okno na nás koukala nějaká paní s culíkem se strnulým výrazem. No ještěže to byl
jenom sen. J)
Musím to holt brát tak, že Baru má prostě i jiné kámoše než jsme
my dva (mamka a taťka), kteří snad budou hodní, když se na ně směje, že. A
má to i jistá pozitiva - alespoň jí zabaví, když si jdu odskočit! Takže se snad
není čeho bát…nebo? J
PS1: A teď ta moje
„vzpomínka“: Máma mi vyprávěla, že když mi byly asi dva roky, jeli jsme přes
vesnici Lobeč, co je kousek od Mladé Boleslavi. A když jsme jeli kolem staré
hospody, kde byl oprýskaný starý nápis HOSTINEC (některá písmenka snad i
v nápisu chyběla), tak jsem prý náhle zčistajasna prohlásila: „Když jsem
byla velká, tak jsem tady točila pivo!“. Chápejte, já ještě neuměla číst, tak
jak to, že jsem věděla, že je tam hospoda? A navíc, kde jsem tak mohla pochytit
slovní spojení točit pivo? To je mi prostě důkazem, že malé děti si vzpomínají
na své minulé životy.
(Proto mě tak bavilo točit pívo štamgastům v hospodě na
Skalsku, kde jsem párkrát brigádničila -
mimochodem ne moc daleko od Lobče! J)
PS2: Tak mi jedna kamarádka říkala, že prý se říká, že malá
miminka vidí svoje anděly! To je o něco veselejší, méně strašidelná varianta! J
Máte vy nějaké duchařské historky nebo ty o minulých
životech?
Žádné komentáře:
Okomentovat