Cesta na workcamp byla dlouhá. Několikahodinový let jsme však zdárně zvládly a ocitly se samy uprostřed největšího města na světě – Mexico City. Před odletem jsme si zjistily, kde se dá levně přespat, a tak jsme se tam vypravily. Původně jsme chtěly jet metrem, ale uklízečky na záchodcích na letišti nás přemluvily, že prý je to pro nás takhle v noci nebezpečné. Nakonec jsme si tedy zaplatily taxi, druhý den jsme se však metrem v pohodě pohybovaly. Hotel se jmenoval Rioja a můžu ho všem vřele doporučit – na přespání kvalitní, čistý, velmi levný a hlavně přímo v centru, asi 500 metrů od největšího náměstí Zócalo. Druhý den jsme si tedy prohlédly historické centrum velkoměsta, okusily první mexické speciality a vydaly se směr Michoacán – víska Colola.
Do kempu jsme dorazily kvůli pracovním povinnostem o pár dní déle, a tak už na nás všichni čekali. Po příjezdu jsme našli veškeré osazenstvo ležet v hamakách (mexická síťová houpačka). Hned nám bylo oznámeno, že bychom se měly zklidnit a naladit do zrelaxované nálady. „Just chill!“, bylo naše heslo po celou dobu. Chvíli se nám nedařilo jen tak polehávat a myslet nad nesmrtelností chrousta, ale po pár hodinách už jsme v tom byly jako doma. Jaké bylo složení naší nové rodiny pro následující dva týdny? Tři němci, z nich dva byli naši kápové, finka, belgičanka, holka z Honkongu, jeden kluk z Korey a jeden z Izraele a my dvě češky.
Náš běžný den na workcampu vypadal takto: po ránu, kolem osmé, nás vzbudilo sluníčko, které nám nedovolilo dál spát, protože nám bylo vážně teplo. Leda bychom se přesunuli někam do stínu… nejlépe do hamaky. Kolem desáté hodiny jsme posnídali a přemýšleli, co budeme dělat. Někdy jsme dál relaxovali, četli, povídali si či se jen tak procházeli po pláži, někdy se vypravili na výlet. Vlastně jsme objeli veškeré pláže, které byly poblíž (Video: Playa Colola), jednou jsme se vypravili do nejbližšího města Tecomanu a jednou se vydali na výlet do džungle. A jak se cestovalo? Buď stopem – na korbě tracku, kam se nás vešlo všech deset, nebo autobusem – autobusová zastávka byla kdekoliv u silnice. Stačilo se tedy postavit někam do stínu a čekat. Řeknu vám, není nad to cestovat s větrem ve vlasech! Po příjezdu z výletu jsme ukuchtili něco dobrého k večeři a kolem deváté začal náš „pracovní“ proces. Pracovní píši v uvozovkách, protože mi to nepřišlo jako práce… spíš takový zážitkový program se želvičkami. Pracovali jsme s místními tortugeros, kteří se střídali v několika partách. Naše práce se skládala ze tří činností, které jsme si vždy rozdělili. Prvním úkolem bylo jít na jednu část pláže (my říkali do USA, protože to byla vážně pěkná dálka) a hledat želvy, které se značkovaly. Cesta po písku byla náročná, ale na konci pláže se udělala pauza na hodinku spánku a šlo se zpátky. Druhý úkol bylo hledání a sbírání vajíček. Jak to vlastně chodí? Želva přijde na pláž, kde vykope za pomocí svých zadních nohou pravidelnou díru, do které poté naklade vajíčka. Ty potom důkladně zahrabe. Někdy se nám podařilo zachytit želvu ještě před zahrabáváním, takže byl sběr vajíček jednoduchý. Jindy jsme museli pomocí dlouhého klacku hledat, kdeže je ta díra zakopaná, znovu jí vyhrabat (což někdy nebylo vůbec lehké, protože suchý písek stále z krajů padá a padá znovu do díry) a pak vajíčka vybrat, spočítat a zapsat do tabulky pro následné statistiky. Poté se nalezená vajíčka zakopala na bezpečném oploceném místě, kde se nechala pěkně líhnout. Želvičky se vylíhnou cca po 45 dnech a při tomto aktu spočíval náš třetí úkol: hlídat vylíhnuté želvičky, sesbírat je, spočítat a následně odnést na břeh a čekat, dokud se všechny bezpečně nedostanou do moře. Věřte mi, že líhnutí malých želviček z písku je jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděla.
Kolem desáté hodiny jsme posnídali a přemýšleli, co budeme dělat. Někdy jsme dál relaxovali, četli, povídali si či se jen tak procházeli po pláži, někdy se vypravili na výlet. Vlastně jsme objeli veškeré pláže, které byly poblíž (Video: Playa Colola), jednou jsme se vypravili do nejbližšího města Tecomanu a jednou se vydali na výlet do džungle. A jak se cestovalo? Buď stopem – na korbě tracku, kam se nás vešlo všech deset, nebo autobusem – autobusová zastávka byla kdekoliv u silnice. Stačilo se tedy postavit někam do stínu a čekat. Řeknu vám, není nad to cestovat s větrem ve vlasech! Po příjezdu z výletu jsme ukuchtili něco dobrého k večeři a kolem deváté začal náš „pracovní“ proces. Pracovní píši v uvozovkách, protože mi to nepřišlo jako práce… spíš takový zážitkový program se želvičkami. Pracovali jsme s místními tortugeros, kteří se střídali v několika partách. Naše práce se skládala ze tří činností, které jsme si vždy rozdělili. Prvním úkolem bylo jít na jednu část pláže (my říkali do USA, protože to byla vážně pěkná dálka) a hledat želvy, které se značkovaly. Cesta po písku byla náročná, ale na konci pláže se udělala pauza na hodinku spánku a šlo se zpátky. Druhý úkol bylo hledání a sbírání vajíček. Jak to vlastně chodí? Želva přijde na pláž, kde vykope za pomocí svých zadních nohou pravidelnou díru, do které poté naklade vajíčka. Ty potom důkladně zahrabe. Někdy se nám podařilo zachytit želvu ještě před zahrabáváním, takže byl sběr vajíček jednoduchý. Jindy jsme museli pomocí dlouhého klacku hledat, kdeže je ta díra zakopaná, znovu jí vyhrabat (což někdy nebylo vůbec lehké, protože suchý písek stále z krajů padá a padá znovu do díry) a pak vajíčka vybrat, spočítat a zapsat do tabulky pro následné statistiky. Poté se nalezená vajíčka zakopala na bezpečném oploceném místě, kde se nechala pěkně líhnout. Želvičky se vylíhnou cca po 45 dnech a při tomto aktu spočíval náš třetí úkol: hlídat vylíhnuté želvičky, sesbírat je, spočítat a následně odnést na břeh a čekat, dokud se všechny bezpečně nedostanou do moře. Věřte mi, že líhnutí malých želviček z písku je jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděla. 
Proč tento projekt vlastně existuje? Inu, nejen že se na pláži potulují ptáci a potulní psi, kteří želvičky po jejich cestě do moře často smlsnou, ale také proto, že někteří lidé vajíčka kradou a prodávají jako afrodiziakum. Kdysi prý také vyšel zákon, že jeden mexičan může zabít denně 100 želv… a za rok tam nebyla málem ani jedna želva. Chudí mexičané všechno chtěli zpeněžit – pochopitelné, ale smutné. A tak se založil tento projekt na záchranu želv, který v Colole trvá již kolem třiceti let. Na této pláži se vyskytují tři druhy želv. My měli tu čest poznat druh „negra“ – tmavší, rychlejší a v dospělosti dorůstající do délky cca 1 metru a „golfina“ – světlejší, línější a dorůstající do délky cca 80 cm. V prosinci se potom prý objeví pár kousků druhu „laúd“, což je největší želva na světě měřící až 2 metry.
A jaké bylo naše zázemí v kempu? Vskutku rustikální, jak se o něm vyjádřil jeden z tortugeros. K dispozici jsme měli kuchyň s vařičem a bednami pro jídlo namísto spíže. Když jsme si koupili led, mohli jsme z jedné bedny udělat na čas i chladničku. V kuchyni byl také dlouhý stůl, kde jsme trávili snad nejvíce času (samozřejmě až po našich oblíbených hamakách). Cca 200 metrů od kuchyně se nacházely dva záchody, které se však většinou musely splachovat kýblem s vodou a nejednou byly ucpány. Používali je s námi také někteří další obyvatelé kempu, jako např. ještěrky, šváby, pavouci a jiní brouci. Vedle toalety byla postavena jakási stěna z palmových listů, kde byla umístěna sprcha – tedy pokud se tak dá říct hadici, ze které tekla voda. Občas se kolem nás v průběhu sprchování prošla kráva, ale před tou jsme se stydět nemuseli. A kde jsme spali? Asi dva týdny před naším příjezdem místní zbourali „domek“ s dřevěnými postelemi, ve kterém se prý zabydlelo strašně moc komárů. V kempu byl ještě jeden domek, dokonce s postelemi s matracemi, ale ten byl zase plný krys, a tak jsme si tam zamykali pouze naše zavazadla s oblečením. Někteří z nás pak našli ve svých věcech pár dírek. Krysy asi chtěli okusit něco z Evropy a jiných dalekých krajin. Problém byl také s jídlem. Pokud si člen workcampu chtěl koupit něco k snědku čistě jen pro sebe, neuspěl. Kdyby si to nechal v batohu v domku, snědly by mu to krysy, když to dal do kuchyně do „spíže“, snědli mu to ostatní dobrovolníci. V kempu prostě fungoval zákon, co je moje, je i tvoje aneb všechno je všech. Kde jsme tedy nakonec spali? Někteří v hamakách, většina však přímo na pláži, na písku, v blízkosti moře, pod hvězdami, za zvuku vln, kde nebylo po komárech ani vidu ani slechu. Maximálně nás mohla vzbudit želva, která si to vykračovala kolem nás naklást na pláž vajíčka.
V kuchyni byl také dlouhý stůl, kde jsme trávili snad nejvíce času (samozřejmě až po našich oblíbených hamakách). Cca 200 metrů od kuchyně se nacházely dva záchody, které se však většinou musely splachovat kýblem s vodou a nejednou byly ucpány. Používali je s námi také někteří další obyvatelé kempu, jako např. ještěrky, šváby, pavouci a jiní brouci. Vedle toalety byla postavena jakási stěna z palmových listů, kde byla umístěna sprcha – tedy pokud se tak dá říct hadici, ze které tekla voda. Občas se kolem nás v průběhu sprchování prošla kráva, ale před tou jsme se stydět nemuseli. A kde jsme spali? Asi dva týdny před naším příjezdem místní zbourali „domek“ s dřevěnými postelemi, ve kterém se prý zabydlelo strašně moc komárů. V kempu byl ještě jeden domek, dokonce s postelemi s matracemi, ale ten byl zase plný krys, a tak jsme si tam zamykali pouze naše zavazadla s oblečením. Někteří z nás pak našli ve svých věcech pár dírek. Krysy asi chtěli okusit něco z Evropy a jiných dalekých krajin. Problém byl také s jídlem. Pokud si člen workcampu chtěl koupit něco k snědku čistě jen pro sebe, neuspěl. Kdyby si to nechal v batohu v domku, snědly by mu to krysy, když to dal do kuchyně do „spíže“, snědli mu to ostatní dobrovolníci. V kempu prostě fungoval zákon, co je moje, je i tvoje aneb všechno je všech. Kde jsme tedy nakonec spali? Někteří v hamakách, většina však přímo na pláži, na písku, v blízkosti moře, pod hvězdami, za zvuku vln, kde nebylo po komárech ani vidu ani slechu. Maximálně nás mohla vzbudit želva, která si to vykračovala kolem nás naklást na pláž vajíčka.
Na konci workcampu jsme se rozloučili a s některými odjeli do Mexico City podniknout poslední výlet před odletem. Navštívili jsme společně Teotihuacán – zbytky posvátného města s pyramidou Slunce a Měsíce a opět historické centrum velkoměsta a poté se rozjeli každý do svých rodných krajin.
Když shrnu všechny zážitky z workcampu, určitě můžu podobnou zkušenost všem doporučit. Bude se mi moc stýskat po spaní pod širým nebem, po teplých slunečních dnech, po cestování na korbě auta, po chození bosa, po dvou týdnech bez zrcadla, po roztomilých malých želvičkách, po mexickém jídlu, ale i po nových kamarádech, které možná zase někdy potkám. Třeba jim budu dělat průvodce při jejich návštěvě Prahy. Kdo si chce odpočinout, zažít něco nového, poznat mexickou vesnickou kulturu, procvičit angličtinu a španělštinu a ještě ke všemu pomoci dobré věci, určitě vyrazte do Colola Turtle Camp.
Žádné komentáře:
Okomentovat