Rafting ve Slovinsku… aneb jak jsme se vydaly na adrenalinovou dovolenou

Ilustrační obrázek

Vloni jsme se s kamarádkou Mirkou zcela spontánně rozhodly, že pojedeme raftovat do Slovinska! Koupily jsme zájezd, okamžitě zaplatily a těšily se, že za 14 dní vyrazíme… leč… zájezd se nekonal ani v prvním termínu, ani v druhém a dokonce ani ve třetím, který byl o několik (přesně 9) měsíců později. Prý je málo vody a nikam se nejede! Upřímně, byly jsme hodně naštvané a už jsme chtěly pana B. z cestovky zažalovat u soudu (odmítal nám vrátit peníze), obracely se na Asociaci cestovních kanceláří (bez úspěchu) a právníky. Nakonec se však stal zázrak a my 26. září 2012 konečně odjely!

Den první

Po zběsilé jízdě v minibusu (občas dokonce v protisměru) jsme živí a zdraví dorazili do místa pobytu. Už samotná jízda nás měla varovat, že tato dovolená bude skutečně adrenalinová! Kranjska Gora – krásné to místo s nádhernými horami kolem dokola, které bohužel nejsou vidět. Prší. Hurá, aspoň nebude nedostatek vody! Dostali jsme každý povinně panáka rumu na uvítanou, protože pan B. (náš zájezdový šéfik) tvrdí, že vodáci prostě pijí RUM. Během prvního dne navštěvujeme místní vodopád Slap Peričnik, soutěsku Vintgar a na jezírku trénujeme naše první záběry a kontra na raftu. Zdá se, že někteří z nás drží pádlo poprvé v ruce (to není zrovna dobrá zpráva). Večer se seznamujeme se slovinskou kultůrou: děti se řeknou otroci, ochutnáváme místní pivo Laško a destilát Brinjevec – čísnice křičí fuuuj cestou od našeho stolu – v zápětí jsme pochopili proč… panák voní po ironu, kopru, zubní pastě a koňské masti dohromady… statečně jsme ho vypili, ale jednou stačilo.

Den druhý

Ještě před snídaní dáváme panáka rumu, prý na srovnání dechu. Dnes přichází rafting na ostro. Nejdřív jedeme ještě k jednomu vodopádu Savica (aby té vody nebylo dost) a poté spatřujeme Sávu Bohinjku – náš dnešní rafťácký cíl. Šéfik, který má jindy plnou pusu všelijakých historek a průpovídek, pronese: “To je mazec!” a poté podezřele ztichne na dost dlouhou dobu. Vypadá to, že vody je až až, údajně tak o metr a půl víc než normálně. Teče to megarychlostí. Chtělo by to rum na kuráž, ale bohužel došel.
Konečně se nalodíme, abychom se za první zatáčkou hned “udělali”. Jo, ten šutr se nám trochu připletl do cesty a jelikož je raft plný holek (ano, ti dva kluci se nedají počítat jako chlapi), nemáme dost sil na to tu rozbouřenou vodu přeprat. Celí zmrzlí (voda má asi 7 stupňů) a trochu v šoku nasedáme znova do raftu a dáváme druhý pokus. Přejíždíme přes obrovské peřeje, kdy to s náma hází nahoru dolu a v raftu ze strany na stranu. Tak takhle velký adrenalin jsem nečekala. Je to vážně divočina! Za chvilku dojedeme k Tomáškovu kamenu, kterému se říká také po slovinsku Češka skala, protože se tu utopilo už pět čechů. Vysedáme a jdeme se podívat. Voda bouří a z šéfika leze, že je to vážně hustý a kdyby to věděl dřív, začátečníky by na ní nevzal. Nakonec to vzdáváme. Na tu vodu vážně nemáme dost sil, a tak se škrábeme strmým kopcem lesem nahoru k silnici. Kdo by to byl čekal, v křovinách nalézáme ukryté pole s marihuanou, již po sklizni.  Den zakončujeme známou to hrou s kostkami “Macháček” a dokončujeme tak další láhev rumu. Ten zážitek se prostě musel zapít.

Den třetí

Dáváme si od raftingu oddych s nadějí, že do neděle voda trochu opadne, a vyrážíme na výlet do hor naším minibusem klikatou silnicí s 24 prudkými zatáčkami. Když adrenalinový zájezd, tak proč ne u každé činnosti? Šéfik si dá panáka rumu (ve Slovinsku může řidič nadýchat 0,5 promile) a smykuje s náma v zatáčkách. S hrůzou v očích počítám každou zatáčku a nemůžu se dočkat, až budeme nahoře. Vypadá to, že se zájezd proměnil v kurz o přežití. Naším cílem je jakési “Okno” ve skále. Celá skupina jde přes ferratu, já, jelikož na to nemám boty (ty lepší jsem včera promočila při raftingu) a Mirka náturu, vydáváme se jinou cestou. “To se nemůžete ztratit. Jděte pořád směrem na Prisojnik. Za hodinku se tam potkáme.” Tak vyrážíme a najednou cedule – Prisojnik dvěma směry. Vydáváme se tedy jedním, už skoro šplháme po skále, když potkáváme dva čechy, kteří tvrdí, že jdeme špatně, že jejich skupina šla taky na Okno, ale tou druhou cestou. Tak se vracíme a vydáváme se údajně správnou cestou. Po půl hodině potkáváme onu českou skupinu, která tvrdí, že původní cesta byla ta správná, a že oni se vrací dolů, protože je nahoře špatné počasí, prší a klouže to a že bychom měly jít taky raději zpátky. Tak jdem.Tento zájezd je asi odsouzený k tomu nedosáhnout žádného cíle. Jen přežít. 
Po cestě jsme si s Ostravákama dohodly rande na večer a dorážíme do hospody, kousek od našeho parkoviště, kde čekáme na zbytek naší posádky. Potkáváme veselou skupinu slovinců, kteří nám začali objednávat pití. Zvrhlo se to v odpolední pitku. Povídáme si česko-slovinsko-anglicky a zjišťujeme, že kouřit se řekne slovinsky kadit. Sranda.  Po dvou hodinách přichází náš zmoklý zbytek skupiny, dávají si jedno pivo a panáka (včetně našeho řidiče) a jede se dolů. Večer se setkáváme s ostravákama v hospůdce a sdělujeme si zážitky ze zájezdů. Příjemné to popovídání.

Den čtvrtý 

Ráno se balíme a s nadějí vyrážíme na další pokus raftování. Projíždíme znovu oněch 24 zatáček, ale tentokrát je řidič v poklidu… adrenalin nás teprve čeká. Když přijíždíme kSoče – našemu nedělnímu raftovacímu cíli, jsme už v pohodě. Má konečně tu krásnou modro-zelenou barvu, je sice taky řádně rozvodněná, ale ne tak divoce, jako Sáva v pátek. Vyrážíme a samozřejmě musíme znovu okusit, jak je voda studená. Cvakli jsme se skoro stejně jako posledně. Ale bez toho by to byla nuda, ne? Ztratili jsme jedno pádlo. Nakonec je ale sjíždění Soči přesně takové, jak jsem si původně představovala. Sem tam klídek, sem tam adrenalin při slalomu přes peřeje mezi kameny. Dokonce i naše pádlování je už sladěnější… a to hlavně při pokřiku “Rum!” při každém zaboření pádla do vody (mám již natrénováno z Vltavy). Konečně můžeme říct, že jsme raftovali ve Slovinsku! Teď už jen přežít cestu domů do Čech, která samozřejmě nemůže být úplně v poklidu. Asi 15 kilometrů před hranicema Rakousko-ČR nám dochází benzín. Šéfik chtěl natankovat až v Čechách a nějak mu to nevyšlo.  Nasedá na stopa a jede do nejbližší benzínky pro kanystr. V půl sedmé ráno v Mladé Boleslavi si můžu konečně oddychnout. Přežila jsem!